Fjodor

13. dubna 2016 v 22:28 | Gwendoline
Jestli se ti líbí
Když se spolu nikdy na ničem neshodnete
Když je nevypočitatelnej
A nikdy nevíš
Kde se v něm to zlo bere
Jestli se ti líbí
Nezodpovězený otázky
Nečekaný rozhodnutí
A bolestivý rozhovory
Po nichž si připadáš bezcenně
Začni číst Dostojevskýho

Bude se ti líbit taky
 

Setkání

13. dubna 2016 v 21:49 | Gwendoline
Někdo zaklepal na dveře bytu, nečekal na vyzvání a okamžitě otevřel. Byl to muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. Vlastně tvořil takovou malou kudrlinu. "To je ale pěkný knír," proběhlo Jiřímu hlavou, když pohlédl muži v černém klobouku do obličeje. No počkat, byl by knír první, čeho byste si všimli ve chvíli, kdyby vám neznámý podivín vniknul do bytu? Asi nebyl, ale to je teď jedno. Jiří se rád zaměřoval na maličkosti. Ne že by mužův knír nebyl v jistém slova smyslu velkolepý, to jistě ano, ale přece jen, v dané situaci nejspíš nebyl klíčovou záležitostí. Oba dva na sebe hleděli vytřeštěnýma očima a ani jeden z nich neměl nejmenší tušení, co tu ten druhý pohledává. "Co tu pohledáváte?" zeptal se muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. "Sám nevím," řekl Jiří a pokračoval v tom, co dělal předtím. Co dělal? To nikdo neví. Než se rozrazily dveře a v nich se objevil ten muž, nikdo Jiřího nesledoval. Podat tak svědectví o jeho činnosti? Prostě nemožné.

"Když nad tím tak přemýšlím, co tu vlastně děláte vy?" zeptal se váhavě Jiří. "Já?" dotázal se muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. "Já jsem přišel z práce domů. A když dovolíte, rád bych si odložil, v klidu se posadil na gauč, vypil si čaj a poté hodiny a hodiny sledoval hru stínů, kterou tvoří auta projíždějící za okny. Ostatně jako každý den." Jiří chápavě pokýval hlavou. Nasadil si hnědé kožené rukavice, pomocí dlouhé lžíce obul boty, které mu byly trochu těsnější, než by bylo zdrávo. Nakonec sundal z věšáku kabát, pečlivě zapnul knoflík po knoflíku a z ramene si smetl malé částečky prachu. "Tak tedy na shledanou," oznámil suše a odešel. Muž postavil na čaj, sedl na si na gauč a čekal, až se voda začne vařit. Svůj černý klobouk si nesundal.

Koš na odpadky

13. dubna 2016 v 21:48 | Gwendoline
Jsem jako ty
Sám o sobě prázdnej
plnej jsem až ve chvíli, kdy do mě ostatní něco vhodí
papírky, ohryzky od jablek, plastový obaly a zmuchlaný noviny
to mě dělá tím, čím jsem
Jsem jako ty
Jsem sám a nic ve mně není moje
Hnije to ve mně
smrdí to
dělá se mi z toho zle
Stejně jako tobě, nebo ne?
Jednou za čas někdo přijde
a všechno to ze mě vyklepe
Pak cítím svěžest, je mi krásně
a ta lehkost, ta lehkost
jako by neměla nikdy skončit
Jde to tak den, dva
Jenže pak jde někdo kolem, odklopí mi víko a hazí
shnilý sýry, použitý vložky, vlasy vybraný z hřebenu a šlupky od banánů
A zase to smrdí
A bolí
Jsem jako ty
 


Bolístky každodenního života

4. února 2016 v 23:59 | Gwendoline
Jednou se narodíme jako pavouci
Spletem spolu síť a budem do ní chytat bezbranný mouchy
Dívat se na poslední záchvěvy života
Poslouchat ženský jak vřeštěj že jsme velký a chlupatý
A bát se aby nás někdo nevyluxoval
Bude nám krásně bude to underground
Pářit se v rohu na záchodě za světlem
Nad postýlkou se spícím kojencem
Nebo třeba ve špajzu u rohlíků
-
A pak jednou foukne vítr a bude to všechno pryč

Půlka slunce

23. ledna 2016 v 21:35 | Gwendoline
Když jsem šla včera večer spát
někdo číhal v rohu s ostrýma kleštěma v ruce
Když byla tma a v televizi repríza AZ kvízu
odštípnul mi kus mozku a hystericky se smál
Ráno mě pak nepálil čaj do rukou
Vlastně mě nepálilo nic

Nové anonymní okno

23. ledna 2016 v 21:34 | Gwendoline
Vítáme vás
Jste v anonymním režimu
Stránky, které v anonymních kartách otevřete
Nezanechají žádné stopy v historii
Ale to co vytvoříte
Zůstane zachováno na věky
Mějte se hezky
Někdy naviděnou

Neslyšim

23. ledna 2016 v 21:33 | Gwendoline
Jak poznám chůzi od pádu
když slyšim dusot bot
a za boha se nesmim kouknout dozadu
jsou to měkký peřiny nebo zas jen další vavříny
má to i jiný roviny a kdo z nás dvou je ten bez viny?
otázky jako když reješ klackem do bláta
nebo se snažíš topit novorozený koťata
skřípat si prsty do dveří furt dokola
je cílem podlehnout nebo spíš odolat
opakuj slovo a zničíš význam
dokážeš zabít i mrzkýho netvora?

Stržené police s knihami

23. ledna 2016 v 21:33 | Gwendoline
Probouzím se a s pocitem viny tě hledám. Nic nevidím, tápu rukama kolem sebe a ty tu nejsi. Nacházím jen nejrůznější předměty. Nůžky, desítky nůžek všech velikostí, ohmatávám je a chlad kovu mi tě připomíná, jenže tu nejsi. Nacházím malá mýdla na ruce, nemůžu je ale uzvednout, jsou příliš těžká a taky hrubá. Shazuji věci na zem a užívám si malé otřesy a vzruchy, které pády způsobují. Jdu k oknu a přes zamlžené sklo sleduji dění venku. Je večer a do obchodu naproti zrovna narazila bílá dodávka. Cestou srazila i muže s kyticí obřích růží. Jsi to ty? Lidi zmateně běhají potemnělou ulicí a nosí pestrobarevné vlajky všech možných zemí. Revoluce? Katastrofa? Láska? Usínám.

Poslepu

30. července 2015 v 0:12 | Gwendoline
Jsem spíš na ty jednoduchý věci
jsem spíš kočka
ptám se proč
a třu se o ostnatej drát
je to svoboda
vzít si cizí zakrvácený hadry u bazénu
jsem spíš člověk
tak je jen nechám trochu okapat
líbí se ti výstřely, křik, fáze rozkladu a smrad
tak to jsi možná trochu psychopat
spíš kat
dokud se to hejbe tak to žije
ale funguje to i obráceně
máme rádi když to trochu hnije
můžem se v tom krásně porejpat
a dál mít hlad
tak jsem spíš kočka nebo svině
a má cenu se vůbec ptát
když se stejně můžu vrátit do jeskyně
neni lepší se nechat jen tak podrbat?

Spánek rozumu budí nestvůry

5. července 2015 v 18:00 | Gwendoline
Tak kolik stojí nechat si udělat díru do hlavy
vyberu svý kapsy
a posbírám všechny drobný z podlahy
pro všechny milovníky sladkýho mam bonbón
vemte si bonbón
a vyřiďte všem moje vřelý pozdravy
jdu si totiž nechat udělat
díru do hlavy

Krátká báseň č.6

5. července 2015 v 17:57 | Gwendoline
Piju vlažný kafe a hlavou mi jede kamion
řidič se usmívá
a mává upocenou rukou na všechny kolem
"stejně vás přejedu, hajzlové"
tohle je totiž jediná chvíle
kdy je čas na hrdinství

Ozbrojené přepadení osobní svobody

31. března 2015 v 19:47 | Gwendoline
Sebral odvahu
a zavřeli ho za krádež
všichni souhlasně pokývali hlavami
nad rozhodnutím velké ó velké
instance
a dál si kupovali svoje boty saka
bundy kabáty kalhoty a ponožky
aby zapomněli
na co to všechno je
a na to, co všechno je

Kantýna

27. března 2015 v 23:06 | Gwendoline
Povídka s názvem Kantýna, trochu šílenost, psaná na několikrát po příchodech z hospody atakdál. Přesto se ale dostala mezi prvních dvacet v literární soutěži Cena Waltera Sernera. Celkem tam poslalo svoje věci skoro 600 člověků, takže mám masivní radost z toho, že jsem se dostala až tak daleko. Navíc, kromě školních slohovek je to moje první prozaická věc, o to větší mam radost, že to někdo fundovanej ocenil. No, aktuálně probíhá čtenářská soutěž. Lajky sice nejsou jediný kritérium hodnocení, proběhne ještě vyhlášení pořadí na základě rozhodnutí odborný poroty, ale přesto bych byla ráda, kdybyste si tuhle věci přečetli, pohejtovali, ignorovali, ale případně i lajkli nebo sdíleli. Je na to myslim tejden. Potěší mě to a vy tak pomůžete týraným a utlačovaným legopanáčkům opět získat svobodu a chuť do života, díky!

Minové pole

16. března 2015 v 17:49 | Gwendoline
Projít podloubím ráje
posolit otevřenou ránu lidství
a plivnout si do úst
a hystericky mlčet bez dechu
a smýkat existencí
jen tak
jako by šlo o život
kousek od smrti kousek od zrození
naložit s časem do formalínu
rozprsknout se
a nechat mysl bez hlavy
shánět potravu
- tam -
kde násilím montovali dohromady člověka
kde strhli pár závitů a hřebíky zatloukli na špatný místa
kde ho nechali chodit dokola a hledat co neztratil
kde mu dali modrý pilulky pod jazyk a řekli
můžeš

Karyatidy

2. března 2015 v 23:17 | Gwendoline
Kráčeli v černooranžové tmě ulicí a vláčeli pozdravy
zatímco jejich známí se kumulovali v pohřebních síních
preparovali hlavy psů / vycpávali je denním tiskem
a nikdo nevěděl který den začíná nová éra
kdy se prolomí střecha
kdy se tašce přes rameno urve ucho
kdy praskne vodovodní potrubí a plav
čekali dojemný ohňostroj
který budou moct sledovat zpoza okna
a říkat si
to je ale nádhera koukej
někomu to ustřelilo ruku


Hlava v noci

21. února 2015 v 21:51 | Gwendoline
Je sedm ráno a v hlavě noc,
v noci hlava
a hlavně mi nepiš.
Je to už dávno je to už moc,
nebudu čekat nahá až střelíš.
Je brzo ráno je pozdě život
je pozdě kafe je pozdě se napít.
Tak hrabu se ve svazku nafouklých nicot
a pečlivě vybírám kterou z nich ztratit.

Nejzapadlejší podnik ve městě

9. února 2015 v 19:12 | Gwendoline
tam
kde tě nikdy nepotká nikdo známý
kde už roky hrajou tu samou muziku
kde nemaj zmrzlinu jako dezert
kde svítěj světla tak aby sis neviděl do úst
tam
kde je za okny únor i v červenci
kde dvojice sedí u stolů pro sedm
pijou kafe
a rozhodně si nepatřej
přesto po sobě lascivně pomrkávaj
kde si povídaj o práci o škole o počasí
nebo mlčej tak
aby nevyplula na povrch stará nedorozumění
tam
kde každej platí sám za sebe


Ženy - o nepovedené emancipaci

26. ledna 2015 v 18:45 | Gwendoline
Zamkni mě v pokoji
polij mě vodou
zvládnu to obojí
a lásko, já při tobě budu stát!

Seřež mě opaskem
zakaž mi večírky
ober mě o prachy
ať nemám na sirky
vím, že to pro mě děláš rád!

Umím stát v zástupu
rozprávět o módě
co chci si vydupu
ve frontě v obchodě
svých ideálů nehodlám se vzdát!

Neptej se mě na názor
tady máš guláš
buď můj sladký diktátor
co se tak cukáš?

https://www.facebook.com/R170poetry/posts/441089246043782

Definitivní monokl

10. ledna 2015 v 21:26 | Gwendoline
Jsem tiskátko z brambory
létám jako
jako když mě do vody hodí
nabarví mě na zeleno
a mrští se mnou do plátna
přesně tak jak to nikdy nikdo nechtěl
se zlatavými záblesky nelidství krutě otevřené knihy
nikdo tu nechce horečku kamenů
tak čeří jedem rozbouřenou řeku v Kolumbii
dámy a pánové
piště se s měkkými i a zahoďte obuv
nemocní z absence dobra šplhejte po telegrafních sloupech
do nebe
zapalte banán a snězte svíčku
polijte květiny benzínem a nechte je smrdět
neluxujte doma
ať nevzbudíte faunu v hibernaci
podporujte drobné organismy nechráněným pohlavním stykem
tak
tak
tak už se svlíkni ty děvko

https://www.facebook.com/R170poetry/posts/433918020094238

Teatrální Ježíš

4. ledna 2015 v 15:34 | Gwendoline
Andělé při nás
zvrací
nůžkama si stříhaj křídla
srolovanou bankovkou nasávaj sněhobílý čáry
a flirtujou spolu ve spánkový paralýze
píšou básně a nikdy nikdy to
nebyla poezie
písně jejich zvonů jsou jako
řev červený zvěře unikající z cirkusovýho představení
přes kterej neslyšíš žádný
nic
příliš mnoho prášků na spaní
příliš
příliš mnoho vína
příliš mnoho
příliš
splínu

Další články


Kam dál