Srpen 2014

Inspirace roste s klesající hladinou piva

29. srpna 2014 v 10:01 | Gwendoline
Mých deset tisíc rukou se spojilo
objaly mě kolem pasu
řekla jsem
"to je krásné"
a šla jsem si obléct kalhoty
stále ve mně nezemřela žádná radost
je tam
napěchovaná v padesáti kilech mého těla
a další tři jsou mozek
a ty občas prostě nejdou unést
neudržím je
a hlava mi spadne na stůl
pokrytý špinavým ubrusem
od popela
v hospodě sedmnácté cenové kategorie
kde se můžeš vyfotit
u tabulky "Nekuřácký salón"
se zapálenou cigaretou v ústech
a vysvětluj si
že prostě nemůžeš unést všechny ty
děti zahrad
v tvé hlavě
stejně tě vyhodí z podniku
a nemůžeš tam už vstoupit máš červenou
a ukazovat neúnosnost svých květin
teď musíš jinde v jiných pajzlech
je to sice jako vyhrát Wimbledon na antuce
ale stejně tam neměli dobrý pivo
a obsluha byla nejhorší na světě
obzvlášť v době
když jsem tam pracovala já
a deset tisíc rukou mě neobjímalo kolem pasu
ale roznášelo pivo podnapilým filosofům
ve kterých radost umírá s každým dalším
mnou opravdu špatně načepovaným
půllitrem Svijanské jedenáctky

https://www.facebook.com/R170poetry/posts/367197593432948

Distorzní mechanismus

26. srpna 2014 v 9:24 | Gwendoline |  Poezie
Budu referovat o zmenšených hlavách
stlačených do miniaturních talismanů
které můžeš nosit na krku
aby ti přinesly víc
tělesných kontaktů na duši
pojmenuj to
pojmenuj druhou
největší evropskou horu světa
jenž omývá břehy oceánů
a její kamenné záhyby
se lámou v neprostupných vlnách
malých emočních zadostiučiněních
a elektrických impulsech co řvou
"vyslovto"
máš na to každý všední den
(pondělí až neděle)
do dvaadvaceti hodin
nonstop
my nezavíráme za žádných okolností
necháváme všechny dveře dokořán
aby to mohlo prostupovat
proudit
a tetelit se ve škvíře mezi futry
samým blahem nebýt vysloveno
nechám to zas na jindy
je to tak dobře

Mám všechno

23. srpna 2014 v 12:41 | Gwendoline |  Poezie
Milá přívětivá píseň o sobotním ránu

MÁM VŠECHNO
Čtyřiadvacet metrů krychlových
neumytého nádobí
padesát odstínů špíny
které z něj budu muset smýt
poslední cigaretu
co zbyla z noci
strávené v nonstopu
třeštící hlavu
co zbyla z noci
strávené v nonstopu
vodku koupenou ve slevách v Bille
k tomu dva bigshocky
a plný zuby poezie


24/7

18. srpna 2014 v 13:22 | Gwendoline |  Poezie
tikající
rozprostřené hodiny
odpočítávají poslední
vteřiny
do rozpolcení světů
časomíra pláče
čeká na explozi zkroucených ručiček
až vylétnou
zamávají křídly
a odletí

zatím tikají
rozteklé hodiny
vyjímající se ve výkladních skříních
vyhřívající se na letním slunci
nepravidelně pulsující
tep bakelitových srdcí
občas se stane že neskutečně zrychlí
při debatách o hudbě
a jejich tikot se slévá do jednolitých tónů
přes které neslyšíš volání
svých přátel jež jsi poslal očesávat med
plástečkový ze strdí
o pomoc

někdy taky úplně zpomalí
umlká a přestane čeřit
čistoskvoucí ticho
a může se zdát že ustal nadobro
to se nejčastěji stává při
uzemňujících polibcích
paralyzujících
a přes ně neslyšíš už vůbec žádné
nic

Čelní střet

12. srpna 2014 v 14:12 | Gwendoline
Tenká vrstva aluminia
nanesená na zadní stranu skleněné desky
pořádá každý večer čajové dýchánky
a exkurze pro zvídavé studenty
do vlastní substance

PŘED ZRCADLEM
vnímám to
pociťuji to vlastními senzory
každý tělesný záchvěv
každé škubnutí
napětí
rozvířený tkáňový mok
plnící intracelulární prostory
proudění v rozvětveném krevním řečišti
svalový třes
bezděčné pohyby rtů
zaměstnání životně důležitých orgánů
i těch, které vlastním pouze pro potěchu oka
slyším své vlasy růst
a cítím nezastavitelný proud myšlenek
ZA ZRCADLEM
druhá polovina vlastní individuality
bez emocí bez pocitů k dispozici parazitům
odvrácená strana
převrácená
zproštěná elektrických impulsů
neschopna cítit dotek života
bez potřeb
a snů
životní funkce nefungují!
masa hmoty uhnětená do podoby člověka
pouze obraz
prázdný odraz a znechucený výraz
opravdu tohle vidí ti, co mě míjí na frekventovaných ulicích?

Tenká vrstva aluminia
seškrábána
neuchopitelnými nehty vyprázdněného odrazu
skleněná deska se třepí v střepy
hmotné živé tkáně neutišitelně kvílí
v obvazu

S nuancemi

10. srpna 2014 v 14:26 | Gwendoline
Nevyhnutelné opakování
s malými nuancemi
nevyhnutelná iterace
pouze s malými nuancemi
kakaové plantáže jsou pohlcovány
cyklické plynutí času je klavírní symfonií
jste si jisti, že není žádná další Remedios?
necháváme to setkávat v drobných mrtvých bodech
posléze kulminovat
na vyhřátých lavičkách
dočasná zástava hodinových ručiček
aktuální uzavření časové smyčky
dokončení zrodu všech stejnojmenných
těch, již přišli na svět řitními otvory
pulzuje to kruhovými obvody
slunná odpoledne vyvolávají stále ty stejné pocity
jako před lety
a nedělají nic jiného, než že popírají linearitu času
jeho plynutí
cítím to samé jako tenkrát
a přesto jiné
s drobnými nuancemi
splynutí



Počkej tu na mě prosím chvíli

6. srpna 2014 v 12:20 | Gwendoline
POČKEJ TU NA MĚ PROSÍM CHVÍLI
jenom si něco zařídím a hned jsem zpět
šero
přítmí
sedím na prochladlé zemi
náhle vyvíjím
nekoordinované pohyby
snové
symboly zla zahaleny v kápích
berou si co jim nepatří
získám to zpět za každou cenu
rvu se se smrtelnou instancí
snažím se vyvíjet úsilí
zástupy lidí ustupují
a černají
nepřihlíží
neochotni pomoci ženě bez těla
rvu to z nepřemožitelných rukou
zápasím s chobotnicí
svírající to
pevně semknutými prsty
se sladkou absencí chapadel
získat to zpět je příjemné
objemné
neochotně dočasné
oni se množí
narůstají geometrickou řadou
jejich hranice se samy překračují
blýskají se nože a další neidentifikovatelné zbraně
smrtonosné předměty
připraveny ohrozit samotu
těla, které je mým pouze pro tuhle noc
ohrožení není možné
z kardiovaskulárního hlediska nedosažitelné
utíkám pryč
nekoordinovatelné pohyby!
schovávám se v rozptýleném davu
snažím se nalézt úkryt pod pouličním osvětlením
důvěrně známé tváře
šílenství zmítající se v křečích
nekontrolovatelný smích
se baví mým zdánlivým nebezpečím
ohrožením srdečních komor
obnažením plicních sklípků
potenciálním prasknutím aorty
pokládám otázky mimo časoprostor
zním arogantně v černém zimním kabátu
uprostřed srpna
propukám v osamění
beznaděj se šíří k planoucímu měsíci
konečně je odvádějí
berou ty, jenž se snaží okrádat
fragmenty myšlenek putujících ledovcem
konečně je odvádějí!
kápě i uniformy mizí v nedohlednu
v měsíčním svitu vlají moje modré šaty
vlaje samota
vlaje zadostiučinění
okamžik před probuzením
tě vidím přicházet zpátky
do mé nadreality
zmeškal jsi chvíli magie
černé
když brali vše
co bylo cenné
a ty se usmíváš a vůbec tě to nezajímá
okamžik před probuzením
tryskají slzy z mých neexistujících očí
okamžik po probuzení
ze skutečných

Dovolenková imprese

3. srpna 2014 v 17:32 | Gwendoline |  Poezie
Důvěrně neznámé
trhá mě na kousky
přítomnost necizích
nezvládám
nemizím
do víru velkoměsta
sledovat davy prázdných
nemohoucích
nezřízeně řvoucích
v tiché agonii
nedospělém osamění
naslouchám neslyšnému
šepotu uvnitř hlavy
přerývané ticho
rozumím mu
rozervána
soucítící
souhlasím
přikyvuji nezřetelným pulsacím
snažím se dotknout hvězd
porozumět jejich formacím
nechápu je
nespoutána
přející si
přemítám
kolik dubnového deště za noc spolykám
nechávám se odvát daným okamžikem
na opačný pól preferencí
milisekundu před zánikem