Duben 2016

Fjodor

13. dubna 2016 v 22:28 | Gwendoline
Jestli se ti líbí
Když se spolu nikdy na ničem neshodnete
Když je nevypočitatelnej
A nikdy nevíš
Kde se v něm to zlo bere
Jestli se ti líbí
Nezodpovězený otázky
Nečekaný rozhodnutí
A bolestivý rozhovory
Po nichž si připadáš bezcenně
Začni číst Dostojevskýho

Bude se ti líbit taky

Setkání

13. dubna 2016 v 21:49 | Gwendoline
Někdo zaklepal na dveře bytu, nečekal na vyzvání a okamžitě otevřel. Byl to muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. Vlastně tvořil takovou malou kudrlinu. "To je ale pěkný knír," proběhlo Jiřímu hlavou, když pohlédl muži v černém klobouku do obličeje. No počkat, byl by knír první, čeho byste si všimli ve chvíli, kdyby vám neznámý podivín vniknul do bytu? Asi nebyl, ale to je teď jedno. Jiří se rád zaměřoval na maličkosti. Ne že by mužův knír nebyl v jistém slova smyslu velkolepý, to jistě ano, ale přece jen, v dané situaci nejspíš nebyl klíčovou záležitostí. Oba dva na sebe hleděli vytřeštěnýma očima a ani jeden z nich neměl nejmenší tušení, co tu ten druhý pohledává. "Co tu pohledáváte?" zeptal se muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. "Sám nevím," řekl Jiří a pokračoval v tom, co dělal předtím. Co dělal? To nikdo neví. Než se rozrazily dveře a v nich se objevil ten muž, nikdo Jiřího nesledoval. Podat tak svědectví o jeho činnosti? Prostě nemožné.

"Když nad tím tak přemýšlím, co tu vlastně děláte vy?" zeptal se váhavě Jiří. "Já?" dotázal se muž v černém klobouku s knírem pečlivě zatočeným směrem nahoru. "Já jsem přišel z práce domů. A když dovolíte, rád bych si odložil, v klidu se posadil na gauč, vypil si čaj a poté hodiny a hodiny sledoval hru stínů, kterou tvoří auta projíždějící za okny. Ostatně jako každý den." Jiří chápavě pokýval hlavou. Nasadil si hnědé kožené rukavice, pomocí dlouhé lžíce obul boty, které mu byly trochu těsnější, než by bylo zdrávo. Nakonec sundal z věšáku kabát, pečlivě zapnul knoflík po knoflíku a z ramene si smetl malé částečky prachu. "Tak tedy na shledanou," oznámil suše a odešel. Muž postavil na čaj, sedl na si na gauč a čekal, až se voda začne vařit. Svůj černý klobouk si nesundal.

Koš na odpadky

13. dubna 2016 v 21:48 | Gwendoline
Jsem jako ty
Sám o sobě prázdnej
plnej jsem až ve chvíli, kdy do mě ostatní něco vhodí
papírky, ohryzky od jablek, plastový obaly a zmuchlaný noviny
to mě dělá tím, čím jsem
Jsem jako ty
Jsem sám a nic ve mně není moje
Hnije to ve mně
smrdí to
dělá se mi z toho zle
Stejně jako tobě, nebo ne?
Jednou za čas někdo přijde
a všechno to ze mě vyklepe
Pak cítím svěžest, je mi krásně
a ta lehkost, ta lehkost
jako by neměla nikdy skončit
Jde to tak den, dva
Jenže pak jde někdo kolem, odklopí mi víko a hazí
shnilý sýry, použitý vložky, vlasy vybraný z hřebenu a šlupky od banánů
A zase to smrdí
A bolí
Jsem jako ty